Dětství s handicepem uší

Dnešní medicína je na vyšší úrovni, než tomu bylo před padesáti lety, kdy postupy léčby byly pokus omyl a léčba byla zdlouhavá.

Zdravotní sestra nepoznala, že její syn přestává slyšet. Proč by také nad tím měla přemýšlet, když už doma měla tři zdravé kluky. Bylo ji to poněkud divné, že ve čtyřech letech její syn nemá potřebu si povídat, neodpovídá na otázky, na rádio a televizi pokládá ucho. Výhodou bylo, že klučinovi byly čtyři roky a už mluvit uměl. Uměl pojmenovat věci, zvířata a pocity. Dnes tento problém lékaři dokáží odhalit mnohem dříve. a to nejpozději v prvním roce života. Nikdo nepřemýšlel nad tím, že by bylo dobré, aby malé děti měly možnost poznat kamarády se stejným postižením. Dnes jsou různé tábory na toto zaměření, víkendové pobyty. Jsou ozdravné pobyty, kde se učí znakovou řeč, a když už něco uslyší, umějí pojmenovat zvuky, které jim nic neříkají.

Je opravdu složité vysvětlit někomu, kdo slyší a ví, jak kuká kukačka, co to je za zvuk, neslyšícímu nebo někomu komu navrátili sluch. Vy všichni znáte co to je tikot hodin, ale ten kdo to nikdy neslyšel a použije naslouchátko, je tento zvuk rušivý element. Vítr, šustot pro každého člověka je normální a umí tento zvuk eliminovat. Ale ti kteří nikdy neslyšeli bzukot mouchy se dostávají do nepříčetnosti. Je to něco co je psychicky deptá, ničí a neumí si s tím poradit.

Moderní doba přináší vymoženosti sluchátek, které se dají různě nastavovat. Potlačují okolní zvuky a mluvenou řeč lze upravit pro konkrétní ucho. Mohl bych rozepisovat jaké typy a druhy naslouchátek vyrábějí, to si určitě můžete najít sami. Ale chtěl bych poukázat na to, jak je složité se vyrovnat se se ztrátou sluchu. My dospělí to máme o něco jednodušší, protože co život přinese a odnese. Ale jak toto vysvětlíte dítěti? Jak mu vysvětlíte proč právě on? Proč ne tamten? A kdy se to změní? Ke změně v horším případě nemusí dojít vůbec.

Chápu, že pro rodiče to musí být šok, hlavně pro maminku dítěte. Každá matka se těší na zdravé miminko.

Tenkrát našli nějakou novou metodu s injekcemi, která měla uvolňovat sliznice, protože uši jsou spojené s nosem. Postupně se sluch vracel. Každý rok o prázdninách dostávali děti injekce…říkalo se jim slintavky. Protože se museli plivat sliny, nesmělo se hodinu polknout. Při náhodném polknutí po chvíli došlo ke zvracení.

Po zjištění, že tato léčba nemá pokračování, se zjišťoval i zrak. Při špatném zraku dostali brýle s naslouchátkem. A začal první očistec. Najednou bylo slyšet úplně vše. Ale nikdo nechápal, že sice vše slyší, ale nerozumí tomu. Popravdě ano slyšeli vše. Ale hlavně zvuky, které neznali, nevěděli co znamenají. Všechny tyto vjemy rozptylovali a rozčilovali. Pro okolí některé děti dělali, že vše slyší. Ale pro svůj klid v nožičce u brýlí zvuk vypnuli. Okolní zvuky předčili mluvený zvuk, takže vlastně stejně neslyšeli. Po konzultaci s lékaři bylo rodičům vysvětleno, že si prostě musí zvyknout. Když ve škole zazvonilo na hodinu nebo přestávku, bylo to jako kdyby je někdo praštil po hlavě. Nic jiného nezbyde, než se naučit odezírat.

Těmto dětem ve sportu a při zábavě hendikep nevadil. Neslyšeli, ale museli se naučit dobrý postřeh, to se kamarádům líbilo. Sice neslyšeli, ale hodně četli. Hledali inspirace. Takový Vinnetou byl top. Další postavy z dobrodružných knih té doby.

Jeden takový příběh, desetiletí kluci 80tých let minulého století.

Nikomu nevadilo, že Robin špatně slyší. Vyrůstal jako normální kluk, který neustále lítal venku, dělal vylomeniny. Ale taky hodně četl.

Jednou kluky napadlo, že si opečou slepici. Prostě jednoduše se nudili. Byly prázdniny a tak se muselo něco vymyslet. Chtěli jít do bývalého lomu. To sice šli. Ale přes cestu jim přelítlo hejno slepic, a slovo dalo slovo a museli nějakou chytit. Jsme totiž lovci! No úplně jednoduché to nebylo. Zvítězili a chytili hnědou slípku za křídlo. Věděli, že musí slepici zakroutit krkem. Tak dlouho kroutili, až ji hlavu utrhli. Slepice byla jejich. Robin mohl machrovat, měl načteno, že indiáni balí maso do jílu a dají do žhavého ohniště. Proto se rozhodli, že to udělají stejně. Rozdělali oheň, zabalili pořádně do jílu a šup s naší jílovou hroudou do ohniště. Zdálo se jim, že se peče pomalu. Tak co teď? Čekání bylo dlouhé. Po dvou hodinách oheň vyhasl. Hroudu vydolovali. A došlo na rozbalení. Jéje to byl smrad.Teď jim to došlo! V knížce nepekli slepici, nýbrž maso. Ale měli štěstí. Sice slepici neoškubali, ale peří zůstalo v jílu. A vlastně, až díky smradu a něčemu co se vzdáleně podobalo slepici zjistili, že ji ani nevykuchali… Fuj.

Tady na tomto příběhu si můžeme ukázat, že dětem nevadilo, zda jeden z nich je s nějakým zdravotním postižením nebo není.
Dnešní doba je hodně uspěchaná a bohužel zrádná. Dříve nemocní lidé byli nuceni se naučit odezírat a tak mohli bez problému komunikovat. Dnešní svět je trochu jiný. Každý kouká do mobilu a když s vámi mluví, ani nezvedne hlavu. Jak můžete odezírat, aby jste věděli, na co se dotyčný ptá. Nebo, co vám odpoví. Kde je chyba. Také můžeme zmínit, že spousta z nás ani neumí pořádně mluvit. Všimněte si lidí, když s vámi mluví, jak otevírají pusu a jak gestikulují i toto je hodně zajímavé. Když pusu pořádně neotevřou a cedí slova skrz zuby, slova splývají a některé i zanikají a nebo neslyšící odezírá úplně jiné slovo. Dnes jsou děti posměchem nejen díky špatnému sluchu, že je hluchoun, ale i u zraku-protože je brejloun nebo slepejš. Ale to třeba příště.