Zvířata jsou opravdu velice zajímavá stvoření a mýty o nich ještě zajímavější, proto si dnes povíme ještě o dalších, které jsou velice známé. Už minule jsme si řekli ty úplně nejznámější, ale je jich ještě spousta, co jsme si tam nestihli uvést, tak tady jsou:
- Lišaj zvěstuje smrt a nosí smůlu
–
Fešákem není ani lišaj smrtihlav. Velká můra přináší na svých křídlech smrt, jakmile ho spatříte, smůle se už nevyhnete. Je to vina jeho zbarvení – lebka, která je ze skvrn vytvořena zezadu na jeho těle, předky pěkně děsila, a proto přiřadili lišajovi tuto nelichotivou funkci. A co si budeme povídat, pořád se na ni nekouká lehce.
První druh se vyskytuje v Evropě a v celé Africe, poslední dva jsou asijské; většina použití obyčejného jména se odkazuje na evropský druh. Tyto můry lze snadno rozeznat podle nejasně lidského tvaru lebky ve tvaru hrudníku. - Mlok je představitelem ďábla
– Věří se, že mlok je poslem ďábla a pokud podleze pod stojícím dobytkem, usmrtí ho, kravám pak v jeho přítomnosti kyslo mléko. Mlok v domě přivolává zlé sny a noční můry. Strach je do jisté míry opodstatněn, mločí kůže je jedovatá, a proto se mu lidé naučili vyhýbat.
- Kočky jsou falešné
– Je pravda, že při srovnání kočky a psa se může zdát, že kočce jsou její páníčci v podstatě fuk. Ale co někdo považuje za určité minus, jinému se právě líbí – kočka je hrdé, nezávislé a samostatné stvoření a za svým člověkem přijde, když jí se chce, a ne tehdy, když má na ni zrovna páníček náladu. Pak mu skočí na klín, přede, i tlapičkou se zataženými drápky pohladí a dává najevo, jak moc ho má ráda. Pravda je, že rozlišuje mezi členy domácnosti – zatímco jednomu je naprosto oddaná (a dává mu to najevo), druhého může ignorovat. Odlišně to mají venkovní kočky, které se do domu přicházejí jen nakrmit. Jinak ke svému životu lidi příliš nepotřebují. Jsou vázané na své teritorium a ne na dvounožce, kteří tam žijí. - Pes nejvěrnější přítel
– My, kterým psi po léta dělají společnost, to dobře víme. Psi své lidi milují a někdy je nechtějí opustit ani po smrti. Možná jste viděli film o japonském psu Hačiko rasy Akita Inu. Každý den doprovázel svého pána na vlakovou zastávku, když odjížděl do práce, a zase mu přicházel v ústrety, když se vracel. Jednoho dne se nedočkal, protože pán podlehl ve škole, kde působil, infarktu. Hačiko však vždy ve stejnou dobu až do své smrti na stanici chodil a čekal a čekal. Čas od času média přinášejí další podobné případy.
Proč je pes tolik věrný
svému pánu, se dosud přesně neví. Proto, že ho člověk krmí, poskytuje mu střechu nad hlavou (často i postel) a má ho rád? Pes však miluje i toho bídníka, který mu ubližuje a nechává ho o hladu! - Ropucha – předá nám opravdu své bacily?
–
Tento obojživelník by na rozdíl od jiných žab a žabek rozhodně v soutěžích krásy neuspěl. Říká se, že na ropuchy nemáme sahat, protože by nám naskákaly bradavice. Ve skutečnosti by se bradavice sice nevytvořily, ale citlivější jedinci mohou dostat vyrážku. A kdybyste ropuchu čistou náhodou v odkazu na pohádkové příběhy chtěli políbit, neproměnila by se v krásného prince, ale ret by vám mohl opuchnout.Nepravdivým mýtem pak je, že pokud se jim podíváme do očí (brr, jsou studené a vypouklé), mohou nás uhranout nebo vyvolat epileptický záchvat. A už vůbec bychom neměli věřit šarlatánům, kteří doporučují potírat ropuchou prsní nádor.Také se o ropuchách tvrdí, že jsou spolčené s ďáblem. Důkazy na to nejsou, nicméně stvoření jsou to podivná. Tento druh žab dovede přežít ve tmě a prakticky bez potravy a vody až dva roky. Že by pomáhaly ty temné síly? - Jakou mají opravdu holubi povahu?
– V našich představách je holubičí povaha něžná, přátelská a mírumilovná. Vypouštějí se holubice míru, Picassovy holubice jsou protiválečným symbolem.
Holoubek se s holubičkou dělí o sousta a vypadá to, jako kdyby se líbali. Když na hejno holubů houknete, ihned se rozprchnou. Často se stávají obětí kočky nebo kuny na lovu, neumějí se bránit.Pokud byste dva holuby stejného pohlaví zavřeli do klícky, mohlo by se vám stát, že druhý den najdete jednoho z nich ležícího nohama vzhůru, protože ho ten silnější svým něžným zobáčkem ukloval. - Je pravda, že škvor propíchne bubínek?
–
Tento ve své podstatě užitečný hmyz, který se mimo jiné živí řadou škůdců z hmyzí říše, například mšicemi, bývá osočován, že rád leze do ucha. Poté prý v lepším případě proštípne svými klíšťky, které má na zadečku, ušní bubínek, v horším případě vleze až do mozku, kde naklade vajíčka, z nichž se vylíhnou malí škvoři živící se mozkovou tkání. Nic z toho podle entomologů pravda není. Do ucha by vlezl jen velkou náhodou, pokud byste v noci leželi v trávě. Pak by rychle utíkal pryč. A ani ten největší škvor by nedokázal ušní bubínek proštípnout.Pověra o tom, že je škvořím hobby lézt do ucha, je ale velmi rozšířená, například na Plzeňsku, Klatovsku a Sušicku se pro škvora používá označení uchavec, na Ostravsku a Těšínsku štipka/šcypka, na Brněnsku ušák na Břeclavsku a Hodonínsku ucholář.
To by bylo z mýtů o zvířatech asi tak vše, příště se můžete těšit na další z naší takové série mýtů a pověr 🙂
