Dnešní článek bude trochu jiný. Nejdříve mě napadla myšlenka, že pro vás čtenáře udělám rozhovor s armádním pilotem. Myšlenka je jedna věc a při rozhovoru s kapitánem Karlem Brázdilem, jsem zjistila, že klasický rozhovor by vám nepřinesl tolik, kolik bych chtěla.
Začneme od začátku. Pana Karla jsem poznala loni v létě na pionýrském táboře v Suchém Dole. Takzvaně na Sucháči, kde byl vedoucím. Byl jedním z mnoha dospělých, kteří se věnují dětem. Je to tábor, kde děti nemají mobily, tablety apod. Jsou ubytovaní ve stanech. Elektřinu mají pouze ve společné chatě, kde se stravují a tráví čas při špatném počasí.
Ale víte, co mají? Super lidi, kteří milují přírodu, milují cizí děti, které jim přirostou k srdci. A právě ony dávají našim dětem poznat život z trochu jiného úhlu, než dnešní životní styl udává.
Poslední listopadový víkend bylo 10 dětí, 4 vedoucí na Sucháči. Měli naplánováno mnoho akcí a výletů, které chtěli stihnout.
V sobotu kolem poledne se veškeré plány změnily. Můj syn Martin (10 let) utrpěl úraz, kdy naprosto záhadným způsobem uklouznul, udělal kotrmelec vzad a spadl z výšky zhruba 2 metrů. A v tuto chvíli začíná příběh o naprosto skromném člověku, který vyhodnotil situaci, poskytnul první pomoc a zavolal rychlou záchrannou službu.
V momentě, kdy mi zavolal Karel z nemocnice, abych přijela, jsem ani na minutu nezapochybovala, že by byla vina na jeho straně. Nejen na Karla v nemocnici, ale potom i na mě, se dívali skrze prsty. Jakože nevím, co se stalo mému dítěti. Jak jsem měla popsat něco, co jsem neviděla. Vedoucího k ošetření nepustili, protože není rodič. Já mu ale svěřila Martina na víkend. Tím jsem mu ho svěřila do péče a on převzal zákonnou odpovědnost za mé dítě. Tímto si myslím, že právě lékařský personál by měl hovořit především s ním, neboť on to viděl a on byl u samotného úrazu.
Během týdne jsem slyšela mnoho otázek ohledně úrazu Martina.
Proboha, jak ho hlídali? To nemohli dávat větší pozor? To neměli helmy?
Na vysvětlenou, hlídají ve dne v noci, pozor dávají a helmu na procházku nedáváte ani vy, rodiče.
Chtěla bych, abyste i vy poznali, jaký Karel opravdu je. Je armádním pilotem a má hodnost kapitána. Slouží naší vlasti.
Co tě přivedlo k armádě?
Mohlo by se zdát, že jeho otec, který je také voják z povolání. Ale ne, stal se vojákem, díky dalšímu vedoucímu, který si malého Káju vychoval. Je to Marek Kulich. Pozn. redakce, máme slíbený rozhovor i s ním. Kája na Marka vzhlížel jako na boha.
Proč se věnuješ dětem na táborech?
„Na tábory jsem jezdil s tátou a mámou. A také díky již zmiňovanému Kulichovi, a protože jsem tyto tábory moc miloval.“ Nejdříve jezdil jako děcko, potom už starší a dnes jako vedoucí. Cizí děti jsou na táborech jako jeho vlastní. „Dnes můžu říci, že jak si vychovali vedoucí nás, já vychovávám novou generaci vedoucích na tyto tábory. Nejdříve to byli malí špunti, dnes to jsou dospělí mladí lidé.“
Jak jsi se učil?
S úsměvem odpověděl, že byl průserář. Učit se nechtěl a nebavilo ho to. Málo kdo mu věřil, že něco dokáže. Střední školu zvládl a maturitu udělal na podruhé. Ovšem vysokou školu hltal. Šel si tvrdě za svým snem stát se pilotem.
Už ve 14 letech měl první pilotní licenci na bezmotorová letadla. Jeho vrstevníci se chlubili, že mají řidičák na pincka a on s úsměvem „A co? Já na letadlo“.
Šlo ti někdy o život?
Odpověděl: „Ne. Vlastně ano, když jsem šel v poušti, kde rostou samé kaktusy a já měl obyčejné crocsy. Trny z kaktusů se mi zabodaly po celých chodidlech. Ty jsem si pak vyřezával z nohou nožem a najednou chřestýš. Hodně velký chřestýš. Musel jsem jednat rychle, rychleji než had. Chytil jsem ho za ocas a bodl do hlavy. Nůž mi zachránil život.“ Tento nůž věnoval Martinkovi.(viz.fotografie)
Jak kloubíš práci, rodinu a co volný čas?
Pracuji v armádě, sloužím vlasti, moje pracovní doba je 24h denně, jsem státní zaměstnanec. Ale armáda je nakloněna k mé práci s dětmi, a tak při požádání o volno na tábory mi rádi vyjdou vstříc. A rodina? V první řadě mám velmi tolerantní manželku, která sama vychovává naše děti.
Nebála se o tebe?
„Po každém přistání musím zavolat, že jsem v pořádku. Vzhledem ke svému strachu z létání se o mě vždy bála. Dnes je to náš rituál. Přistanu a volám. Nyní se už tak nebojí. Zvykla si. Už nemusím v panice hlásit, že jsem v pořádku, ale už jen zahlásím, že jsme na místě a ona to zvyklostně příjme. Kolegové si ze mě dělají legraci, že musím hlásit position report.“
A nějaké kurzy nebo vzdělání?
Ano, mám záchranářský kurz. Proto jsem Martinovi mohl poskytnout první pomoc, stabilizovat ho a být si jistý, že mu neublížím. Díky těmto znalostem, jsem také mohl pomoci při volání IZS kde jsme, aby nás sanitka našla. Nedokázal jsem jim vysvětlit, kde v lese jsme. Požádal jsem je tedy ať zalokují mou polohu telefonu. Poté mi poslali SMS s internetovým odkazem. Na ten, když potom kliknete, okamžitě se jim zobrazí poloha telefonu včetně jeho souřadnic. Tím sanitka přijede rychleji a co nejblíže k místu, kde se nachází zraněný.
Kéž by se u nás našlo více lidí, kteří se chtějí věnovat dětem a dělat pro ně tábory.
V dnešní době, kde vládne technika, internet a televize, oni vymýšlí výlety, soutěže a zabaví je natolik, aby jim moderní svět nechyběl.
Aby se lidé jen za děti neschovávali, jak se bohužel v některých případech děje.
Chtěla bych poděkovat Karlovi, Markovi Týfovi, Radkovi Matajovi a Vendy Morávkové za to, jak zvládli celou situaci, dokončili tábor a byli dál tam, kde je ostatní děti potřebovaly.
Kájo tento týden mi dal mnoho. Děkuji, že jsi mě držel nad vodou, abych byla statečná. Jen díky tobě jsem nebyla hysterická matka.
Naučil jsi mě být trpělivou a pyšnou sama na sebe. Děkuji tvé ženě a tvým dětem, za jejich toleranci. Vážím si tě jako člověka.
Pokud jste přečetli až sem, máte jednu výhodu, můžete napsat otázku pro pana Karla a já na ní získám odpověď.
