Civilní obrana (CO) je kompletní seznam úkolů a opatření zaměřených na ochranu života, zdraví a majetku obyvatelstva.
Civilní obrana před rokem 1989 a po roce 1989
Asi bychom měli upřímně říci, že toto srovnávat je jako porovnávat kočku se psem.
Civilní obrana je poměrně stará a poprvé se objevuje v období 1. světové války. Jednalo se o princip dobrovolné činnosti. Samotný vznik přišel v roce 1935 se zákonem o ochraně a obraně proti leteckým útokům. Vzniká civilní protiletecká ochrana.
Teprve potom prošla civilní obrana krušným obdobím 2. světové války a později civilní ochrana. Jakékoliv snahy o vlastní obrannou politiku byly vnímány jako kacířství a vždy okamžitě likvidovány. Příkladem je iniciativa z roku 1968, kdy na vojenské politické akademii sestavili memorandum, které požadovalo, aby Československo mělo vlastní obrannou základnu s tím, že v národním zájmu není bojovat, ale řešit konflikty v Evropě jednáním. Podle vojenského historického ústavu Lidé, kteří memorandum podepsali nebo sestavili byli propuštěni a vojenskou politickou akademii hned na začátku normalizace rozpustili.
Od roku 1929 existovalo Ústředí obrany obyvatelstva. Organizace neměla členskou základnu, byla to koordinace činnosti mezi požární službou, Červeným křížem a tělovýchovnými jednotkami. Ze strany hitlerovského Německa hrozila největší hrozba, proto roku 1934 byla zřízena Nejvyšší rada obrany státu, která připravovala plány k ochraně obyvatelstva. Ale za úplně první krok, jak má vypadat CO, lze považovat zákon z roku 1935 o ochraně a obraně proti leteckým útokům. Byl zřízen poradní sbor pro protiletadlovou ochranu a místní poradní výbory pro protiletadlovou ochranu a ustanovil Civilní protileteckou ochranu, po dohledem Ministerstva vnitra. Hlavním úkolem bylo převáděno nařízení Ministerstva do praxe, poskytovat konzultace úřadům a koordinovat činnost jednotlivých složek, jako vojska, zdravotníků, hasičů a různých spolků. Ve městech byly zřízeny bezpečnostní a pořádkové služby – spojovací, zastírací, technické, zpravodajské. Začaly fungovat lekce cvičení protiletecké ochrany pro obyvatelstvo. V Lutíně u Olomouce proběhlo úplně první a roku 1936 vznikla Škola protiletecké ochrany. V obytných domech vznikaly domovní hlídky v blocích potom domovní družstva. U veřejných budov a podniků, zákon stanovil povinnost garantovat odpovídající zabezpečení zaměstnancům a dalším uživatelům budov….přičemž ochranu zajišťovalo vojsko. Stavební úřady evidovaly prostory, které pro výstavbu krytů měly předpoklady. Kryty chyběly na mnoha místech a soukromé ještě víc. Chyběly finance. Revize objektů a zařízení prováděly pověřené osoby, kterým předpisy striktně zakazovaly prozrazovat interní záležitosti kontrolovaných podniků. Provinění, toho kdo by ohrozil život dalších osob mohl jít do vězení na jeden až pět let. Pokud došlo k porušení dalších zákonů trest byl až dvacet let, v případě smrti člověka, čekal viníka trest smrti. Nedbalost s následky ohrožení spoluobčanů mohla končit několikaměsíčním vězením či pokutou.
V roce 1948 se s únorovým převratem změnilo pohlížení na CO. V první polovině 50. let CO patřila k utajovaným státním projektům, čímž vlastně ztrácela smysl. Těžko mohla vést k ochraně obyvatelstva, jestliže o ní samo nevědělo. Tento fatální nedostatek vyřešilo až přijetí zásad o propagaci z roku 1956. Ovšem pouze částečně, neboť paranoia režimu fungovala až do osmdesátých let. Přesto v daném období vznikla velká část propagandistického materiálu. Například vznik většiny instruktážních filmů spadá do období 50. a 60. let. V roce 1958 byla schválena Směrnice o civilní obraně Republiky Československé, která reagovala na změnu technologií ve zbrojení a zavedla opatření proti zbraním hromadného ničení. Na rozvoji ochrany proti nim pracoval Výzkumný ústav CO napřed sídlil v Praze a od poloviny 80. let v Pardubicích. Technologie, které zde vznikaly, často užívaly nejen jednotky CO, ale i armáda. Definitivní zrušení obou zákonů ze třicátých let a zároveň změna v nastavení CO nastala s přijetím zákona o obraně Československé socialistické republiky 1961. Jím se pak CO řídila až do revoluce, samozřejmě s různými obměnami a vyhláškami. Nastavuje podmínky vyhlášení branné pohotovosti a vymezuje povinnosti občanů během mobilizace. Stát očekával, že občané budou vykonávat svou práci, případně tu která jim bude přidělena a také předpokládal spolupráci během případné evakuace. Zákonem si vyhrazoval právo měnit hospodářské směřování země tak, aby zajistil chod republiky a v případě, že by nestačil „národní majetek“ mělo dojít k využití soukromého vlastnictví obyvatelstva, kupříkladu civilních vozidel. Mohlo také dojít k nařízení.
Po roce 1968 se u nás usadila natrvalo sovětská armáda v desítkách měst. Vojenská kasárna zdobila hesla:
- Se Sovětských svazem na věčné časy.
- Věrné a nerozlučné přátelství.
- Síla vojína je v komunistickém přesvědčení.
Naše země ztratila suverenitu a právo o čemkoliv ohledně obrany a bezpečnosti rozhodovat. Veškeré obranné plánování bylo jen odvozením od plánů sovětského velení.
Do roku 1976 civilní obrana spadala pod Federální ministerstvo vnitra po roce 1976 je to Federální ministerstvo národní obrany.
Krytů po celé zemi mělo být přibližně 6 tisíc, ale bohužel by tyto kryty pojmuly pouze 15% lidí. Nejvíce se bála Praha, kde je nejvíce obyvatel na malém prostoru. Řada krytů vznikla v 50. a 60. letech. Největším krytem je metro. Nejvíce krytů taktéž spadá pod Prahu.
Mnoho z nás si pamatuje, jak nás na školách učili branné výchově. Nasadily se pytlíky na ruce, nohy a na hlavu plynové masky, které měly hadice připomínající chobot a utíkaly do krytu. Kryt byl pomyslný, byla to tělocvična nebo jídelna.
Informace nejsou zcela úplné, napsal jsem jen špetku z mnoha nasbíraných údajů.
Jak to vypadá po roce 1989 se teprve můžete těšit.
čerpáno: idnes, dspace.tul, wikipedia a další
