Jak vychováváme naše děti a podle jakých pravidel? Máme vzory z našich rodin, televize a médií.

Každá doba si žádá své. Ano to si řekneme asi všichni. Odvíjí se to od množství peněz, různých profesí a životního stylu.

Můj kamarád vyrůstal v rodině, s dalšími čtyřmi bratry. Maminka byla zdravotní sestra, která nesměla do práce, protože tatínek žárlil a chtěl ji mít pod kontrolou. Táta byl vážený kovář, ale alkoholik. Byl tak dobrý, že jako jediný mohl do práce chodit s pivem i v práci pít pivo. Bydleli v třípokojovém bytě na sídlišti, kde v pokojíčku spali nejstarší kluci na dvou manželských postelích. Nejmladší spal v ložnici s rodiči. Stůl se jim do pokoje nevešel. V obývacím pokoji u jídelního stolu, se všichni učili, psali úkoly. Obědvali a i večeřeli. Museli kmitat, jak pískal jejich otec. Maminku milovali všichni, byla ta hlavní, která udržovala teplo domova. Vždy se o ně starala, a s láskou je učila životu. Neměla to jednoduché. Pět kluků umí pořádně pozlobit a vymyslet hodně vylomenin. V té době se navzájem vodili do školky a než starší došli do školy, nejmladší utekli ze školky. Nebylo velkých měst, a všichni se mezi sebou znali. Nebyli mobily a telefon jen v obchodech. Mezi dospělými se vše vzkazovalo a tak nějak to fungovalo. Lidi nebyli tolik uhoněný a děti, neměli vše vydezinfikované. Hráli si na železných prolézačkách. Lezli po stromech, spadli, oklepali se a lezli dál. Jeden přinesl buchtu a všichni si kousli od něho. Nic se neřešilo, ale fungovalo to. A to hlavní, měli úctu ke starším, k učitelům. Holky se nesměli být. Kluci se porvali, ne zákeřně, nebo jen pro radost druhých.

Já jsem vyrůstala o 15 let později se sestrou. Také na sídlišti. Už nebyli malá města, ale větší a velká sídliště. Tatínek pracoval na směny a k tomu ještě studoval dálkově střední školu. Maminka pracovala na jednu směnu, ale hodně unavená chodila z práce domů. Měli jsme krásné dětství. Rodiče se o nás báli. Jako malá jsem často slýchávala, co řeknou lidé, co řekne sousedka. Aby si neřekli….ano to mi zůstalo dodnes. Musím podotknout, že úcta k rodičům, učitelům nám nechyběla. Nervali jsme se zbytečně nebo pro radost ostatních kamarádů. Jako malá si vybavuji, jak mi babička říkala: musíš pozdravit každou paní, kterou potkáme, nechápala jsem to a odpověděla, že přeci každou bábu nemusím zdravit. Babička bydlela v malé vesničce, kde se všichni znali. Jezdili jsme na kole, chyběla mu brzda, nedosáhli jsme na sedátko, spadli, ukopli palec, ale bylo to dobrodružství. Jednoduše jsme si hráli. Venku jsme se vyhledávali. Dělili se o svačiny, jablko, koláče. Byli z jedné lahve a nic nám nebylo. Na hřištích byla mimo jiné kovová prolézačka zeměkoule, hrazdy. Na klepačích jsme hráli na honěnou. Co vše se mohlo stát?

Já mám čtyři děti. Nevyrůstají pouze v jednou domově. Zažili si mnoho špatného, ale stále podle vzoru mých rodičů a prarodičů se snažím předat to nejlepší, co můžu. Vychovávám je tak trochu po staru. Jsem stará matka. Občas dostanou na zadek. Nevolají na linku bezpečí a ani mi za to nevyhrožují. Vysvětluji jim, že se holky nebijou. Paní učitelka není, hej počkej. Rvát se s kamarády jen pro potěšení druhých je naprostý nesmysl. Z dětských hřišť zmizeli houpačky, kovové prolézačky. Nahradili je atestovanými, dřevěnými hrady. Nechybí klouzačky. Děti napomínám, že se zdraví. Přijdu někam a musím pozdravit. Ten menší mi řekl, ale tebe taky nikdo nezdraví. Má pravdu, ale přeci, když mě neřeknou dobrý den, budu dětem vysvětlovat, že to také nemají dělat. Čtrnáct dní před vysvědčením, za mnou přišel starší syn, že už delší dobu ho holky bijí. Trvalo to delší dobu, ponižovali ho a uráželi, říkala jsem si, že holkám přeci nezkazím prázdniny a nebo posudek, protože jsou v devítce. Ale kdo se staral o mého syna? Řešil to někdo? Nebo U dalšího syna, jsem měla problém s třídním učitelem. Nemyslím si, že moje děti jsou nejlepší, nejúžasnější a nejdokonalejší na světě. Ale jsou moje. Vysvětlil mi, že není možné, aby se dělo to co mu popisuji. Chtěla jsem se s ním sejít. Na to přistoupit opravdu nechtěl, že se stačí spojit takto po telefonu. Asi jsem nechápavá, ale takto se problémy neřeší. Našli jsme jinou základní školu. Syn je spokojený a já vlastně taky. O prázdninách jeli kluci na tábor. První dopis, že mu kluci ubližují a dávají tečky hlavou do nosu a mám si pro něho přijet. Že nás má všechny rád. On je to takový uzavřený a toto jen tak nevypustí. Spojila se s vedoucím a opravdu kluci byli trochu nevychovaní a ubližovali i jiným dětem a druhý den museli byt odvezeny. I dcera zažila ponižování a urážení od vrstevníků, za neznačkové oblečení. Později za přítele. Za to, že se dobře učí. Dělá mi tím radost, ale nedělá to pro mě, ale pro sebe. Ona bude mít lepší a jednodušší život.

Tady jsem si uvědomila, že vychovávat děti pouze tak, že musí být na všechny hodný, je v dnešní době nesmysl. Lidé nemají mezi sebou úctu. Neuznávají autoritu. Ubližují jiným, především slabším. Natáčí se na mobily, chlubí se na sociálních sítí. Kdo nemá široká ramena, nemá šanci uspět.

Kdo může za tuto situaci? Rodina? Výchova? Mladí rodiče se honí za penězi a dětem platí za to, že na ně nemají čas. Naše děti nedostávají pravidelné kapesné. A nevadí jim to. Vše je mezi námi na dohodě. Učíme je hospodařit, chodí na nákupy a musí si poradit, aby dokázali vyjít a třeba si nějakou mlsku koupit.

Jsem starší, pyšná matka. Umí pozdravit. Umí pomoci slabším a nemocným. Neubližují kamarádům. A věřte, taky se umí poprat. Mají natlučená kolena, a hrají si tam, kde nemají. Jsou to normální děti. Své dětství si užívají v rámci možností, jak nejlépe umí. A já s manželem se snažíme z nich vychovat slušné lidi, aby se ničeho nebáli, ale znali hranice, za které se už nesmí. Jsem hrdá, že můžu být jejich matka.

Jsem hrdá na své děti.

Loading Facebook Comments ...

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here