Chtěla bych se zamyslet nad otázkou, zda existuje princ. Princ na bílém koni. Já jako malá jsem o něm snila. Moje dcerka, asi pětiletá, použila větu: Mamiiiii až budu velká, vezmu si prince. Od té doby uplynulo pár let. O princi stále snila.
Představte si, že sousedovic nanda si našla prince a ještě na koni. Je jedno zda na bílém, hnědém nebo černém, ale ona ho má. Klofla toho nejhezčího kluka z béčka. Jak je to možné, já taky o něm s ním a on nikde není. On na vás taky čeká, nemá koně, ale auto v garáži. No vlastně nemusí mít ani auto. Má srdce na pravém místě, a při pohledu na něj vás zašimrá někde uvnitř vašeho těla. Měl by nás brát takové, jaké jsme, nic neměnit, nic si nenalhávat a problém řešit a neutíkat od něho.
Jen si myslím, že bychom své dcery měli učit, že nikdo takový neexistuje. Neexistuje ideální. Nechci se s Vámi hádat, zda ano či ne. Ale pouze se zamyslet z pohledu jiných žen. Dnes je moderní od problému utíkat, první hádka a co? No nic, on se prostě najde někdo jiný. Není to škoda? Neučíme dcery a ani syny, že člověk se musí trochu také snažit o to, aby ten princ nebo princezna, chtěli být s námi. Vážili si toho, že jsme tu pro ně.
Moje známá si v sedmnácti letech našla svého prince, byl dokonalý, vysoký špinavý blonďák, neměl auto, koně, ale uměl ji okouzlit. První láska, první polibek, první milování. Po půl roce vystřízlivěla, když ten její úžasný protějšek, ji oznámil, že se zamiloval do vdané ženy a ještě ke všemu měla dva malé kluky. Šok! Zbortil se jí svět. Nepřestala věřit a za měsíc se její princ vrátil a prosil o odpuštění. Dala mu druhou šanci. Její rodiče s tím nesouhlasili, tak utekla od nich k němu. Tajná svatba. Krásný život, který byl potrestán. Po třech měsících přišla rána. Autonehoda a ona zůstala sama. Chtěla jít za ním. Ale čas rány hojí. Našla druhého prince. Po třech měsících byla svatba, vsadila na instinkt. Svatba pěkná a i rodiče nechyběli. Po dvou letech se jim narodil syn. Zde by mohl být šťastný konec. Nenastal. Otec dítěte se nesmířil se situací, že on je na druhém místě a do dvou let požádal o rozvod. Opět zklamání. Jak šel život, objevil se třetí princ……všichni ji to přáli. Neměla jednoduchý život. Vypadalo to jako v pohádce. 
Měl rád malého kluka a postupně se jim narodili dcera, a dva kluci. I zde by mohl být šťastný konec ….. věřte nebo ne, nekonal se. Vydržela s ním osmnáct let. Vydírání, vyhrožování. Odešla, když začal vyhrožovat svým dětem. Celých deset let chtěla odejít, ale nedokázala to. Bála se. Bála se samoty, ponížení, ublížení, a posměchu okolí. Nikdo nebyl, kdo by pomohl. Když už nedoufala v lepší život, objevil se čtvrtý princ. Princ, který neměl koně, ani auto, ale měl velké srdce, hodně lásky pro ni a pro její děti. Ukázal ji, že se dá žít život s úsměvem. Dlouho mu trvalo, než pochopila, že je pro něho ta nejkrásnější, nejdokonalejší. On si našel princeznu. Ona mu lásku vrací. Nechtěl ani jeden druhého měnit. Museli se vypořádat s minulostí. Svatbu neplánovali. Plánovali ji její děti, a jak ON rád používá naše děti. A ano zde je šťastný konec.
Kolik musíme unést, abychom našli toho svého prince nebo princeznu? Můžeme jít štěstí naproti?
A existuje princ na bílém koni?
