Jsem matkou čtyř dětí. A napadla mě myšlenka, jak to je jinde.
Článků bylo napsáno opravdu hodně. Ne jednou jsem slyšela od rodičů, že jejich děcko skončí v dětském domově nebo pasťáku. Prostě zlobí, neučí se nebo ……ale to je pouze obrana, aby to zvládli.
Ale co je to vlastně dětský domov?
Kdy může být nařízena ústavní výchova:
– rodiče zemřeli, neplní funkci rodiče nebo zneužívá práva plynoucí z postu rodiče
– dlouhodobě sociálně nevýhodné prostředí
– nerespektování rodičů a učitelů
– náhlé změny v rodině (která pak není schopna zajistit všechny potřeby dítěte)
– nebo jen rodiče neměli dostatek lásky v srdci
Rodina může děti navštěvovat a nebo je možné se pokusit o nápravu vztahů a najít řešení. Děti z dětského domova odchází buď dosažením plnoletosti nebo pominou důvody za jakých se sem dostaly. Potom je ještě možnost pěstounské péče nebo adopce. Tento proces není vůbec jednoduchý.
Děti mají stejný režim jako děti v rodinách, hygiena, vzdělávání, úkoly, aktivní odpoledne, koukání na pohádky.
Dostávají i kapesné, s kterým mohou volně disponovat. Mají za sebou dětství, které nepovažujeme za bezstarostné a před sebou nejistou budoucnost.
Já bych se chtěla zaměřit na to, jak jsou připravené na odchod z domovů
Při odchodu z domovů jsou sice dospělí, ale ve skutečnosti to jsou pořád děti. Nemají zázemí, neznají příklad fungující rodiny, jsou odkázány jen sami na sebe. Umíte si představit vaše děti jak by se zachovali, jak by to zvládli?
Když už dospělé „děti“ odchází co s nimi bude?
Tady se dětské domovy snaží jim pomoci co nejvíce. Bohužel toto není v jejich popisu práce. V domovech děti mají vychovatelky, které jim se vším pomáhají, radí co a jak. Začlenit se do běžného života, najít si práci případně bydlení. Snaží se jim vysvětlit, že ne každý, který jim chce nabídnout kamarádství je hodný. Dnes jsou dobrým terčem, a získají nejen kamaráda, ale s ním i omamné látky. V 18letech nebo až dostudují opouští domov a musí se rozhodnout na křižovatce života, kterým směrem půjdou, zda doprava, doleva a která ta cesta je správná. Tady bych se zamyslela, že pokud jsou děti malinkatý, tak se o ně všichni starají a až vyrostou nemá o ně nikdo zájem. Společnost je hází do jednoho pytle. Jsou z děcáku a proto jsou špatní.
Při čtení článků je opravdu problémem odchod dětí z domovů. Jsou lehce připraveni co je čeká. Ale nikoho nemají na koho by se mohli obrátit a požádat o pomoc. Že musí zamířit na úřad práce, najít alespoň nějakou brigádu, když ne práci.
Měli by mít nějakého psychologa či psychoterapeuta. Protože spousta z nich má psychický problém z dětství. Ono když vás rodiče odloží nebo vás sexuálně zneužívají, mlátí vás tyčemi, máma leží opilá na schodech a pro vás si přijede v noci policie, v ten moment přijdete o péči, lásku a to je obrovské trauma.
Cítí se osaměle, opuštěné, a že nikoho nezajímáte, a že vás nikdo nechce je strašné. Mnoho z nich začne pít alkohol, brát drogy. Chytnou se nějaké party, aby nebyly sami.
Ročně z dětských domovů odchází přibližně 800 dětí do reality, polovina až dvě třetiny to nezvládnou. Po přečtení článků, jsem usoudila, že tato příprava není dostatečná. Zcela chybí, doprovázení dětí, co opustí domov. Nejdůležitější pro ně by bylo, aby našly práci, ale zde je problém. Najít práci není jednoduché pro nikoho a oni se setkávají s předsudky. Často záleží na ředitelích domovů jaké mají kontakty na zaměstnavatele. Tady by bylo asi ideální, kdyby firmy byli nějak zvýhodněni, když zaměstnají tyto děti.
Potom se můžou obrátit na „dům na půli cesty“, ale i těch je v našem státě málo a je zde znovu otázka co dál. Nemají vedle sebe pomocnou ruku, nevědí sami se sebou co dělat.
Jeden přiklad za všechny:
Když jsem šel na vysokou školu, měl jsem spoustu času a já s ním neuměl naložit. Nevěděl jsem, že můžu s kamarády třeba na pivko, ten start je složitý.
První kroky v zaměstnání jsou pro ně těžký, když se jim hned nedaří nebo udělají chybu dostanou výpověď. A nyní si nevědí rady, čekají co jim nabídne úřad práce. Mohou mít pocit osamělosti, zbytečnosti, přestanou se o sebe starat, vypadají nedůvěryhodně pro zaměstnavatele a žádnou práci neseženou.
Podle psychologů se dělí do dvou skupin. Jedna je, že se snaží ukázat, jak jsou dobří a jdou dopředu a druhá skupina, mají nižší sebevědomí, neví jak se poprat s problémy. Májí pocit ublíženosti a čekají, že se k nim všichni budou chovat extra. Pokud se ve firmě najde někdo, kdo jim dokáže vysvětlit co a jak, mají částečně vyhráno. Dnes si každá firma své zaměstnance vychovává k obrazu svému.
Asi by stálo za zamyšlení, zda by nebylo dobré se zamyslet nad nějakým zákonem, jak těmto dětem pomoci.
Jedna z mnoha organizací, která se zabývá se začleněním dětí do běžného života je „Dejte dětem šanci“ jehož patroni jsou například: Bára Špotáková, Vladimír Hron, Lucie Benešová nebo Jan Měšťák
čerpáno: theses.cz, dejmedetemsanci.cz, irozhlas.ci, idnes.cz,
Loading Facebook Comments ...

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here