Velký pes v bytě z pohledu druhé osoby
Já sama jsem milovník zvířat. Všech zvířátek. Když jsem byla děcko, také jsem o kdejakém zvířátku toužila. Bohužel moji rodiče moji vášeň nijak nepodpořili. A tak jsem se snažila nějakým způsobem si to vynahradit. Když jsem nedala mamce do postele žáby, tak jsem ségru po dešti navedla, že se musí žížaly zahřívat. A víte jak? No přeci je dát do pusy. Byla jsem super ségra.
Dnes jsem matkou čtyř dětí, a zvířátka se u nás střídají, podle toho, kde se co sežene a nebo vymění za to, co děti už nepotřebují. Není to, že bychom zvíře pořídili a potom se ho zbavili. Jsme záchranná stanice a potom najdeme milující rodinu. Kočky, leguáni,chameleon….poté rybičky,křečci a morčata. Několik druhů papoušků.
Ale potom jsou zvířátka, ke kterým máme citové pouto a ty u nás zůstávají. Nejprve to byla malá jorkšírka, kterou chtěli utratit. Při porodu si vykloubila nožičku. Nikdo ji nepomohl a tak na nožku nechodí, nelze operovat, protože jak to tak bývá v množírně se neřeší zdraví miminek, ale počet. Bylo mi ji opravdu líto byla taaak maličkatá, a tak se u nás zabydlela. Na veterině ji dali 5let života…máme ji šest let a je stále vitální, dává nám radost a myslím, že jsme ji udělali krásný život. Potom přišla čivava. Jeli jsme si pro krásně zbarvenou holčičku. No a nebyla bych to já, abych si neodvezla úplně jinou, utiskovanou bojácnou princeznu. Když ji manžel choval, jméno bylo na světě hned Brutální Nikita.
Z tohoto jména má pouze to, že na vše štěká, jinak je to milující parťák a hlavně parťák pro nemocnou jorkšírku, pro kterou se stala parťačkou.
Byla jsem nadšená a děti se sžily s holkama bez problému. Mezi tím jsme se ujali německé dogy, která bohužel následky týrání předchozího majitele po dvou letech odešla za duhový most.
Dcera vyrostla do věku, kdy studuje bezpečnostně právní ochranu a zatoužila po psovi. Ne jen tak ledajakému, rovnou po belgickém ovčáku. Už jsem chtěla dát na rozum. Přeci jen v bytě, sice nejstarší syn se už postavil na vlastní nohy, ale i tak. Podlehla jsem. Dcera prosila, škemrala. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Výběr chovné stanice byl velice náročný. Potom, i které stěndo je pro ni vlastně to nej nej.
A po několika měsících se k nám nastěhovala psí slečna Carmen.
Musím říct, dlouho jsem bojovala sama se sebou s tím, zda to bylo správné rozhodnutí nebo ne. Dnes vím, že bylo. Nejsem její panička, necvičím ji a ani netrestám. Na cvičák chodí dcera a vše okolo sama zajišťuje. Army to je její pracovní jméno, se stala pro mě vnučkou…zní to hodně divně, ale já se za to nestydím. Svoji lidskou vnučku nevídám, pro neshody v rodině, ale to není podstatné. Byla jsem na dceru hodně tvrdá. Fenka nesměla tohle, tamto. Když byl nějaký problém, vždy jsem řekla, že nezvládá. Tímto se ji omlouvám. Včera jsem poprvé Army měla v lese. Byla naprosto neskutečně hodná, běhala na volno. Na každé zavolání přiběhla. Hledala se mnou houby. A 
já si uvědomila, že není potřeba, aby velké plemeno, mělo venku kotec, nebo bylo zavřené v garáži. Při dostatečné péči jde vše.
Tímto jsem se chtěla zamyslet nad tím, že vše na samém začátku vypadá úplně jinak. A z pohledu druhé strany to může vypadat jako neřešitelný problém.
A jak už někdo někdy řekl: Když nechceš, hledáš důvody proč to nejde, ale když chceš, hledáš důvod, proč by to jít mělo. 
