Svíčka a chryzantéma dnes k Dušičkám patří téměř automaticky. O něco méně samozřejmě zní představa, že by se na stůl položil košík jedlých kostí. Přitom právě takové pečivo se v českých zemích připravovalo kolem svátku Všech svatých a Památky zesnulých. Nemělo šokovat. Bylo součástí světa, v němž se vzpomínka na mrtvé propojovala s péčí o živé, kteří zrovna neměli dost.
Kosti, esíčka i obyčejný rohlík
Materiál Slezského zemského muzea popisuje dušičkové pečivo z kynutého těsta v několika podobách: vedle napodobenin kostí také bochánky, věnečky či esovitě stočené prameny. Názvy ani tvary nebyly všude stejné. Označení „dušičky“ nebo „kosti svatých“ tedy nepředstavuje jeden přesně předepsaný výrobek, který by se dal poměřovat jednotnou kuchařskou normou.
To je na starých zvycích zajímavé. Dnes často hledáme jediný pravý recept; minulost bývá mnohem pestřejší. Jinak se peklo tam, kde bylo dost mouky a tuku, jinak ve skromnější domácnosti. Lišil se kraj, rodina i příležitost. Když se dochovala jiná podoba pečiva než ta, kterou známe od babičky, nemusí být jedna z nich chybná. Mohou vedle sebe zachycovat různé místní zkušenosti.
Sousto pro někoho dalšího
Česká televize v pořadu Herbář připomíná pečení pekařských kostí i jejich rozdávání chudým. Jídlo zde nebylo jen ozdobou svátečního stolu. Mělo konkrétního příjemce a souviselo s představami o modlitbě, vzpomínání i pomoci zemřelým. Není potřeba přebírat tehdejší výklad světa doslova, abychom pochopili prostou věc: svátek se neodehrával pouze u vlastního talíře.
Když dnes přineseme část upečeného sousedovi nebo někomu, kdo tráví den sám, může to být srozumitelnější pokračování tradice než co nejpřesnější kopírování starého tvaru. Samozřejmě nejde o povinnost ani náhradu návštěvy hřbitova. Je to možnost, jak dát vzpomínkovému dni ještě jeden rozměr. Stačí malé množství a člověk, kterému udělá radost, že jsme si na něj vzpomněli.
Jak si zvyk vyzkoušet doma
Pro domácí pokus použijte známé kynuté těsto, které se vám osvědčilo na housky nebo sladké pečivo. Není nutné poprvé zkoušet zároveň neznámý recept i složitý tvar. Z menšího kousku vytvarujte váleček a jeho konce jemně rozdělte nebo rozšiřte. Při kynutí nechte jednotlivým tvarům prostor: těsto se zvětší a drobné zářezy se mohou uzavřít. Doba a teplota pečení se mají řídit receptem na zvolené těsto, nikoli univerzální radou pro všechny „dušičky“.
Chcete-li postup s konkrétními surovinami, odkaz na recept z Herbáře najdete pod článkem. Tady jej nepřebíráme; zajímá nás hlavně příběh pečiva. S dětmi lze vedle kostí vytvořit věnečky nebo esíčka a vysvětlit, že ne každý listopadový symbol souvisí se strašením. Tvar může připomínat člověka, událost i obyčejnou myšlenku na ty, kdo tu s námi nejsou.
Zeptejte se doma dřív, než začnete hledat na internetu
Zná někdo z rodiny zvláštní název pro pečivo, které se peklo jen jednou ročně? Nosilo se někomu za sousedství, do kostela nebo dětem? Právě podobné drobnosti se z domácí paměti ztrácejí nejrychleji. Zapište si nejen množství mouky, ale také kdo recept používal a odkud pocházel. Bez této poznámky zůstane v sešitě další seznam surovin. S ní vznikne malý rodinný dokument, který má smysl vytáhnout i příští listopad.
Čtěte také: O původu svátku si přečtěte v našem článku Dušičky: tradice vzpomínky na zesnulé.
Zdroje a další čtení: Slezské zemské muzeum: Památka všech zemřelých; Česká televize, Herbář: Pekařské kosti; Národní muzeum: Na dušičky pamatujme.
Náhledový obrázek: Ilustrační fotografie pečiva; nejde o rekonstrukci dušičkových kostí. Foto: Daniel Sone (Photographer) / Wikimedia Commons, Public domain. Zmenšeno pro web, bez obsahových úprav.
