Náhradní rodina, už jsme si vysvětlili minule o co se jedná. Nyní se zaměříme na pěstounství jako takové.
Přemýšlel někdo z vás, jak se cítí děti, jak se cítí pěstouni?
Mnoho otázek a ani na jednu není jednoznačná odpověď. Pěstounství je sociální služba pro děti, které nemohou být ve své rodině. V ústavech dětem opravdu nic nechybí. Mají krásná zařízení, kde mají vše co k životu potřebují. Co se jídla týče, je to vyvážená strava. Možná toto vše v normálních rodinách nenajdete. Ale co těmto dětem chybí? Je to láska, něha a především objetí, pohlazení. Vlídné slovo. Určitě mnoho z nás zná jaké to je, když na vás malé stvoření koukne a usměje se a dá vám ti najevo, jak moc vás miluje. Děti z dětských domovů, také umí krásně kouknout, mají lásku těch, kdo se o ně starají, ale tito pracovníci odejdou po pracovní době do svých rodin. Mají dovolené nebo jsou občas nemocní. Chybí jim láska jedné osoby. Chybí jim vzor, jak se mají v životě chovat jeden k druhému. Pro malé děti se lépe pěstouni hledají než pro děti po 12. roce života.
Jsem přesvědčená o tom, že úplné informace lidé nemají. Po zmínění pěstounství ve svém okolí, dostalo se mi odpovědi:
„no jo, to budete mít cikánka“
„aha to vám dají postižené dítě“
Je tomu opravdu tak?
Každý třetí občan v našem státě uvažoval o adopci nebo pěstounství. Dětské domovy by určitě neměli existovat, proto by mělo být více pěstounů. Proč tomu tak není? Především díky zdlouhavé přípravě. Nejdříve setkání s OSPODem v místě bydliště, potom s krajem. Následuje psycholog, kurz a příprava. Dlouhé čekání, ale každý kraj to má trochu jinak. Určitě je důležité mít chuť do toho jít. Nenechat se odradit čekáním.
Musíme se také zamyslet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby děti šly do rodin, které nejsou na to připraveni nebo mají problémy sami se sebou.
Nechci se zastávat ani jedné strany. Ale myslím si, že by bylo dobré se zamyslet jak pěstounům usnadnit a ulehčit jejich rozhodnutí stát se pěstounem.
Co je důležité zmínit?
Jak takové rozhodnutí bude brát rodina, nejbližší a okolí. Jak to vezmou ve vaší práci? Co ostatní příbuzní a vlastní děti.
Je mnoho předsudků a mnoho nevyřčených otázek. A tam stojíte vy a vaše rozhodnutí pomoci nějakému dítku. Je třeba pracovat s každým jednotlivým mrňouskem opatrně a citlivě. Každé má své zážitky a špatné zkušenosti, mnohdy nevěří dospělým.
Kdo je dobrým pěstounem ?
Ten kdo nabídne rodinu, kde dítě bude cítit bezpečí a lásku. Měl by být trpělivý, flexibilní, tolerantní, měl by mít smysl pro humor. Naučit se brát dítě takové jaké je.
Trochu historie
V Českých zemích mělo pěstounství silnou tradici.
V první polovině minulého století můžeme najít určité specifikace:
- Nalezenecká – byla pro děti z nalezinců a sirotčinců, kam bylo dítě svěřeno za úplatu, na omezenou dobu, byl limit 10 nebo 16let, potom se opět vracelo do ústavu.
- Pěstounská péče řízená a kontrolovaná spolky okresní a zemské péče o mládež. A to zákonem o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských z roku 1921, sociální pracovníci měli kompetenci vyhledat spolehlivé pěstouny. Měli to být osoby bezúhonné s dobrým zdravotním i psychickým stavem, s trvalým zaměstnáním, stálým bydlištěm
- Pěstounská péče v koloniích – jednalo se o výběr rodin v jedné oblasti jako obec, okres
- Pěstounská péče vykonávaná na základě soukromé dohody mezi rodiči dítěte a pěstouny, bez soudního jednání.
Tento způsob péče položil základy pěstounské péče příbuzenské, kdy byly děti svěřeny zejména prarodičům nebo dalším příbuzným.
Pěstounská péče byla roku 1950 zrušena, zlom nastal na konci 60. letech, proto také vznikly vesničky SOS. Do právního řádu se pěstounská péče vrátila až v roce 1973.
čerpáno:knihovnanrp, stredozeme, mothermclub, dobrarodina, a jiné