Sebevědomí je především psychologický pojem. Už od mala ovlivňuje náš život, víc než si uvědomujeme. Je to vlastně povahový rys člověka, který věří sám v sebe a podle toho se taky tak chováme.
Já se od mala potýkám s tímto problémem, a stále jsem nenašla to správné řešení. Od mala jsem slýchávala, co kdyby, co řeknou lidi?
Už ve škole jsem byla někde na konci, nebyla jsem vtipná, krásná a ani chytrá. Někdy ve čtvrté třídě jsem byla zkoušená před celou třídou, 34 dětí čekalo až odpovím na otázku: Jaký známý most se sochami je v Praze? Naprosto jednoduchá otázka a já vítězoslavně vyhrkla, no přeci Petrův most….Celá třída se utápěla v slzách a já koukala jako puk a vůbec netušila proč se smějí. Po pár vteřinách soudružka učitelka zakročila a tak trochu mě opravila, opravdu to není Petrův most, nýbrž Karlův most. Toto moje velké zklamání ve mně zanechalo tržnou ránu, kterou jsem si nedokázala po dobu školní docházky nějak zapravit. Slepit to nešlo a nikdo mi nepomohl, a ani asi nebylo jak. Od té doby jsem nikdy už neřekla nic s čím jsem si nebyla jistá. Ano řekne se to je v pořádku, ne není, věřte mi. U tabule od té doby jsem spíš mlčela než mluvila. Nebála jsem se tak známky pět, ale toho smíchu, který by mohl následovat. Až do deváté třídy se nic nezměnilo.
Zpětně si uvědomuji, že ani přístup rodičů nebyl správný. Podívej se jak vypadáš, nejez, cvič, co ty vlasy, co řeknou lidi, co kdyby, aby. Aby lidi neřekli, aby sousedi neviděli, aby paní v práci něco neslyšela. Stále ABY! Pitvat co by, aby, kdyby.
A bohužel nepomohl ani nástup na střední školu. Měla jsem nějaké zdravotní problémy, z tělocviku neklasifikovaná a tak nějak se očekávalo, že budu vynikat alespoň v učení. Výběr školy k mé nelibosti, byl takový, že učivo mi nic neříkalo. Jednou u tabule jsem byla zkoušená z ruštiny, ani nevím jak, ale povedlo se mi udělat z několika slov jedna úžasná věta, třídu jsem pobavila a já se opět uzavřela do sebe. Odmaturovala jsem s odřenýma ušima.
Vstup do práce nebyl takový problém, ale prosadit se, už ano. Doma mě učili, ke starším lidem být ohleduplná, pomáhat jim, nepovyšovat se….. A u ostatních, že jsem na stejné úrovni. Nebylo to tak, buď jsem byla příliš mladá, nebo příliš tlustá, neměla zkušenosti a v horším případě jsem nebyla po vůli šéfovi, nebo jeho poddaným. Moje sebevědomí dostávalo zabrat. Vlastně už jsem žádné neměla. Co se dělo dál? První manžel zemřel dva měsíce po svatbě. S druhým jsem se chtěla rozejít týden před svatbou, ale přeci jen, mamka mi šila svatební šaty, a vše kolem zařízené. Moje myšlení velelo: co řeknou lidi? Dva roky po svatbě se narodil syn, který měl u mě přednost před manželem. A manžel našel zálibu v hospodách a barech, s krásnými ženami se vodil cestou domů. Sebevědomí? To už jsem neměla žádné. Ono vysvětlení, že se musí vodit s nimi, protože se mám podívat na sebe jak vypadám. Třetí manžel? To by bylo na další článek, tak třeba příště, trpěl psychiatrickou nemocí a já chtěla sama sobě dokázat, že jsem dobrá…..nebyla. Když se nám narodilo třetí dítě a on si chtěl povyrazit se sekretářkou, ta nechtěla kvůli mě, ještě jsem dostala vynadáno. Moje ztracené sebevědomí se ani na chvíli neobjevilo. Jen jsem dostala novou informaci, až se rozvede, na každém prstě bude mít aspoň pět ženských. (Mimo jiné, za sedm let si nenašel ani jednu).

Měla jsem neustále problém, že nejsem dostatečně dobrá, dokonalá. Dřela v práci….chtěla být výjimečná, aby si mě konečně někdo všimnul. A víte jaký se dostavil výsledek? Už jsem nemohla….Byla jsem unavená a vyčerpaná.
Mám čtvrtého manžela, který mě pomáhá najít sebe samu. Podotýkám, pomáhá mi s dluhy bývalého manžela. Vychovává děti, které hrdě nesou jeho jméno. A problémů bylo víc než dost. Přesto mě chválí, je vděčný za teplou večeři. Dá mi najevo, že mu stačí moje přítomnost. Ano taky jsem si ho rozmazlila, ale věřím, věřím v to, že moje sebevědomí stoupá. Jde to pomalu, to ABY stále čeká za rohem. Mám milující osobu vedle sebe, která je se mnou spokojená, nemusím nic předstírat, na něco si hrát. Můj úsměv je pro něho tou největší odměnou. Naučila jsem se znovu smát.
Dnes vím, že pokud nebudu mít tu potvoru SEBEVĚDOMÍ, můj život bude stále nedokonalý.
A jaký je závěr? Nedejte na okolí a mějte rádi sami sebe. Je to váš život a nikdo ten váš žít nebude. A neví co jste zažili, jak bylo těžké proplout.

Loading Facebook Comments ...

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here