Zdravím vás 🙂 Před pár dny jsem byla se svou maminkou na besedě s přednáškou o pubertě aneb jak jí přežít. Nenapadlo by mě jak tohle období může být složité ale my si s ní můžeme poradit, když budeme dodržovat určitá pravidla.
Přednášela nám velice pozitivně naladěná osoba ze které vyzařoval takový zvláštní klid 🙂
Hned na začátku nám prozradila že i my máme v sobě ,,malé dítě,, které potřebuje naši péči a sebeuvědomění.
Pubescence
Období pubescence (dospívání) začíná mezi 11. až 13. rokem a končí mezi 14. až 15 rokem života (délka období je velice individuální, stejně jako průběh a intenzita). Pubescent si vytváří svou identitu, pomalu přepisuje status “dítě” na status “dospělý”. Současně dochází k pohlavnímu dospívání provokovanému hormonálními změnami (tělesné změny, první menses a poluce, zájem o sexualitu, masturbace) a růstovému spurtu (ztráta koordinace pohybů – období neohrabanosti).
Hormonální změny přinášejí i zvýšenou emoční labilitu, úzkosti, pocity ztráty jistoty a problémy se sebepřijetím (někdo vyroste moc, někdo naopak vůbec, někomu se zvětší jen určité partie,…). Pubescent má pocit, že mu dospělí nerozumějí (bývá k nim uzavřenější, vše neguje), je vztahovačný, mívá pocity méněcennosti, které kompenzuje začleněním se do nějaké party (často směřující k agresi – posílení sebedůvěry), jeho chování je impulzivní a nepředvídatelné. Jde o tzv. období “vulkanismu”(“hormonální bouře”) a období vzdoru (odpor k autoritě).
Koncem období dochází k následujícím kognitivním vývojovým procesům:
- abstraktní přemýšlení – přemýšlí kým je (sebekriticky) a kým by chtěl být – je tak často v denním snění (představy všemocnosti a erotična)
- vědecké myšlení – uvažuje nejen o skutečnosti, ale o svých úsudcích, zvládá formální obecné operace (např. (a+b)^2 = a^2 + 2ab + b^2)
- pocit výjimečnosti – jeho myšlenky jsou jediné správné, jsou jedinečné, potřeba je komunikovat (dlouhé diskuze), demonstrovat
- přebírání skupinové identity – skupina poskytuje oporu, sdílí zájmy a starosti, klade důraz na konformitu (styl řeči, oblékání, chování), má větší význam než rodiče (domov)
- první zamilovanost – navazování prvních kontaktů, nesmělé pohledy, psaníčka, “tajné” schůzky
V tomto období bychom měli být pro naše ratolesti pevný bod , bod jistoty, strom důvěry,ikdyž i já po předchozích zkušenostech, vím jaké to je těžké, protože sama jsem dala svým rodičům dost zabrat, ,,mlátila,, semnou puberta a občas si myslím ,že i teď bojuju sama se sebou a to už jsem nějaký ten pátek také maminka.
Paní nám kladla na srdce jak důležitá je výchova v klidu(jasné požadavky , které nemusíme opakovat každé 3minuty, tím náš uzlíček hledajícího identitu, přívádíme k šílenství), jak je naprosto zbytečné vyvolávat konflikty ( téměř 3/4 konfliktů s puberťákem vyvoláváme my ,,dospělí,,)
V podstatě je nejdůležitější si sám v sobě ujasnit ,,Kdo jsem a jakou roli hraji!,,
Maminky synů by si hlavně měli uvědomit, že ze svých chlapečků ,nikdy svou přehnanou péčí a dalo by se říci svým pokorným otroctvím, neudělají soběstačné muže!! Je na čase trochu zvolnit a být tu pro své děti. Vyslechnout je , být jim oporou, poradit, pomoci ale také navazovat na jejich jasně dané povinnosti a věřte oni to zvládnou už to nejsou malé miminka, rostou nám prakticky před očima a emočně dospívají.
Beseda mi otevřela oči, v tom že problém není v pubertě mé skoro 9 leté dcery ale hlavně ve mě, protože si mnohdy nejsem jistá sama se sebou takže vlastně co chci po své ,,malé,, princezně.
Pevné nervy Vám přeji a věřte pokud budeme vzrostlými stromy pro své děti, vrátí se to nebojte 🙂
Na závěr si dovolím použít citát od Marka Ebena.
„Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. Co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá.“
— Marek Eben
!Méně slov, více činů!
